Druhá věc: konečnost existence se vztahuje i na eurosvaz. Stojí-li tento na základech nevalných, jimiž otřese, jak autor píše, jediná turbulence, proč nákladně udržovat neudržitelné? Ten vlak se jednou, a nebude to podle všeho dlouho trvat, zastaví. Až se to stane, bude lepší nepředstírat, že jedeme dál, vystoupit a jít pěšky.

Takže je vlastně nejlepší, když vnější podmínky nezůstávají zas až tak dlouho stejné – protože pokud ano, tak se spousta životních strategií může dostat do kwakiutlí nevratné slepé uličky… a po změně podmínek toho vyhyne moc. Třeba v jihoamerických pralesích prý žije strom, který když umizí, lehne časem téměř celý ekosystém – jedině on totiž „krmí“ spoustu druhů v době velkého sucha. A rozmnožování toho stromu má v jurisdikci pouhý jediný druh živočicha. Přetne-li se tudíž toto malé stéblo, pak časem, bude-li veliké sucho… Aneb ať žijí malé lokální katastrofy, které zpružní ekosystém tak jako se zkujňuje železo na ocel – mnoha údery…

A v případě člověka – co paměť?

Kwakiutlové zjevně neměli ve své kultuře žádnou brzdu třeba ve formě varovných mýtů „zítra nemusí být stejně dobře jako dnes“. Stejně jako lidi z Velikonočního ostrova nikdy nepoznali svět, ve kterém by nebyl ani jeden strom, tak ani oni si nepamatovali doby, kdy nebyla hojnost.

My sice tu brzdu máme, varovných hlasů se ozývá docela dost… ale jak se rozhodnout ke změně bez katastrofy? Dokázala to vůbec nějaká kultura? Mnislav Zelený Atapana někde tvrdil (myslím článek v LN), že staří Mayové, jejichž města nacházíme zarostlá v džungli, tohle dokázali – že jejich kněží udrželi paměť změn klimatu a včas přesvědčili vládce, že je potřeba se odstěhovat a začít jinde, protože pokračování státu tam, kde byl, by vedlo k záhubě. Ale nevím, nakolik je to Atapanova domněnka a nakolik je to doloženo.

Napadá Vás nějaký příklad preventivní (tj. nikoliv aktuální katastrofou vynucené) zásadní změny fungování nějaké kultury? Mne napadl jen Noe, jenže toho varoval Bůh :o)

Třeba by to mohl být další podobně inspirativní článek :o)