Nyní je Rupert Murdoch vláčen spolu se svým synem po komisích aby vysvětlil, co se vlastně dělo v jeho novinách. V celém případu nejsou ani tak znepokojivé nechutné odposlechy, ale míra jakou mediální magnát ovládal politické dění. Pokud je možné, aby v zemi se starobylým parlamentem nemohl být zvolen předseda vlády, aniž by měl požehnání od Ruperta Murdocha, musíme se ptát, jakou roli hrají česká média v naší politice.
Jelikož u nás neexistují mediální magnáti podobného ražení, jako zmíněný Rupert, problém bude patrně opačného ražení. Tedy otázka jak politici uskutečňují své záměry skrze média. Každý, kdo přišel do bližšího styku s žurnalistikou si teď asi klepe na čelo, že píšu o tak jasné věci, ale zmíněný problém by se měl zdůrazňovat co nejčastěji. Samozřejmě nikdo nevěří v nějaké panensky čisté deníky, ale z vývoje v zemi můžeme lehce nabýt dojmu, že jsou do toho někteří zapleteni až po uši.
Pokud vzpomeneme dva nejznámější odposlechy, které byly u nás medializovány, tedy fotbalového bosse Ivana Horníka a mladou političku Kristýnu Kočí, asi nás nepřekvapí, že v obou odposleších zazněla věta ve smyslu „média jsou pořešený“. Nestandardní bylo i to, že servery lidovky.cz a idnes.cz vypadly přesně v tu dobu, co se poukázalo na spojení Kočí a Mladé fronty. Stejně tak si vezměme absurdní kauzu s nahrávkou šéfredaktorů, kterou Kalousek hodí do Vltavy. Prostě existuje tu celá řada velmi nestandardních výroků a postupů, které patrně jen v náznacích odhalují to, co se opravdu děje a na co se nikdy nepřijde.
Vlastně od minulého léta až do jara jeden či druhý deník týden co týden přinášel příšerné zprávy o korupci té či oné vládní strany. Co na tom bylo podivného? Předně to, že se střídaly skandály jedné strany se skandály druhé strany a to přesně tak, že v momentu, kdy už bylo jedné straně příliš horko, náhle se objevila špína na stranu druhou. Že by náhoda? Nebo každá strana spolupracuje s vlastním okruhem novinářů a upouští jim dávkovanou špínu na ty druhé? Lehkému nabývání informací by nasvědčovalo i to, že novináři většinou nešli tvrdě po případu, ale po pár dnech toho nechali. Kdyby si na případu žurnalista odpracoval měsíce, rozhodně by ho po jednom článku nepouštěl. Jistou benevolencí ze strany novinářů je také neschopnost rozkrýt předem připravované podezřelé vládní zakázky. Přitom někdy by stačilo zadat do Googlu „Pandur price“ a hned by bylo jasné, že jeden obrněnec nemůže stát 130 miliónů. Podivné rovněž je, že novináři po čase berou jedince, kteří byli mediálně zostuzeni jakožto víceméně čisté. Jak se někdo může na něco ptát třeba výtečníčka Drymla, nad tím zůstává rozum stát.
Samozřejmě je pravda, že úroveň žurnalistiky je v Čechách poměrně nízká, že na místo nějakého toho pisálka se může dostat každý, kdo zvládne dostatečně dlouhou dobu doblba krátit agenturní zprávy, takže vlastně ani žádnou haut žurnalistiku nelze čekat, ale to je jen půlka problému. Jaký je rozdíl mezi dnešními „nezávislými“ deníky a Rudým právem, když ty zásadní informace proklouznou pouze s přispěním té či oné strany a její vlastní špionážní činnosti?
Kauza Ruperta Murdocha ukazuje, že pokud politici a média chtějí spolupracovat, tak v rámci demokracie téměř není síla, která by celou věc rozkryla. A že by u nás veškeré indicie byly pouze náhodné a ojedinělé?