Situace, před kterou stojí vysoké školství je ve zkratce taková: máme příliš vysokoškoláků a potřebujeme je nějakým způsobem rozdělit, protože titul z té nejposlednější soukromé školy je roven titulu z té nejlepší státní školy. To je třeba samozřejmě řešit a jednou z nabízených cest je diverzifikace vysokých škol na výzkumné a profesní či jaké. Tím by se uspokojila poptávka po odbornících na trhu práce a zároveň by se zhodnotil titul z „opravdové vejšky.“
Za celou věcí se ale může skrývat jeden problém a tím je defacto legitimizace špatných soukromých škol. Pokud si představíme diverzifikovaný model školství, je nasnadě ptát se, kdo zaujme místo škol orientovaných na praxi? Dost pravděpodobně to budou soukromé vysoké školy, které se chvástají orientací na pracovní poptávku. Ty školy, které procházejí akreditací jen z těžko pochopitelných důvodů budou najednou ospravedlněny ve své špatnosti a možná se dočkáme i jejich podpory ze strany státu.
Místo zrušení se špatným soukromým vysokým školám dostane jejich povýšení a to za hlasité podpory skutečných univerzit. To je scénář vskutku kindlovský. Rozumné by bylo se samozřejmě ptát, proč se těm špatným školám nezakáže nábor nových studentů a nenechají se během pár let vyprchat. Můžeme si odpovědět rovněž otázkou: Kde by získalo potřebná písmenka před jménem to stádo úředníků a dcerek papalášů, které prostě bez titulu být nemohou? Ve skutečnosti je orientace na praxi a společenský přehled, nikoliv biflování pouhou marketingovou strategií a zaklínadlem. Ano každý si může vygooglit, kdy byla druhá světová válka a nemusí se to biflovat, ale asi to není to pravé ořechové. Stejně tak třítýdenní praxi může podepsat známý a nikam se chodit nemusí.
Celá reforma má samozřejmě zatím velmi mlhavý charakter a je dost nejasné, co z ní vlastně bude. Doufám, že zde představený scénář nenastane a snad je jen mou paranoiou. Ale co když..