Letos padla volba na Albánii a Prokleté hory. Vzhledem k tomu, že země nemá v našich končinách příliš dobrý zvuk, vyslechli jsme si před odjezdem o něco více strašidelných historek o mizejících turistech, medvědech a krevní mstě. Ač podobné řeči slýchá člověk každý rok, letos jsme se těšili na divokou přírodu možná o něco více.
Jak už to bývá, člověk přijde do sice chudého, ale slušného města, které má hlavní euroulici podobnou všem ostatním městům Evropy. V tomto případě byl městem starodávný Skadar. Ubytování v levném hotelu Rozafa a brzo ráno odjezd do hor. Trošku nás překvapilo, že v minibusu zde zvaném furgon jsou ještě tři západní turisté. Mladý pár odněkud z Beneluxu a snad německá žena ve věku někdy před přechodem. Cesta po albánské silničce k přehradní nádrži Komani nás vrátila do kouzla Balkánu a na nějaké turisty bylo zapomenuto.
Horská přehrada s úchvatnou scenérií nemile překvapuje množstvím západních cestovatelů a tak trávíme čas před odjezdem trajektu spolu s německými hošíky co projíždějí celý Balkán, francouzskými „Normaliány“, dvojicí blonďatých Holanďanek, které svádí místní krasavci a kdovíkým ještě. Příď lodi je obsypána místňáky, záď je plná turistů a tomu všemu kormidluje několik mladíků do dvaceti let, co nosí věci zásadně od Armaniho.
Jeden z oněch mladíků pro nás zkušeně organizuje přejezd do hor, odkud chceme vyrazit a tak po přistání na nás už čeká další furgon, do kterého se nacpou ještě další turisté.
Cestou míjíme městečko, kterému jsme se podle zpráv měli raději vyhnout, a které teď vypadá jako turistická horská základna. Furgon nás vyhazuje u nově postaveného dřevěného srubu, kde pobíhá personál v kravatách a servíruje drahá jídla všech možných chutí a vůní.
Ráno vyrážíme a celou cestu potkáváme samé turisty, spousta místních, ale také hodně Francouzů, Němců a Švýcarů. Vrcholem je, když nám asi tak šedesátiletá „Ivanka Trumpová“ doporučuje, ať si vezmeme dostatek vody; za ní jde několik koní a doprovod s její bagáží. Padne večer a v horách je klid, mimo hlavní cestu je klid. V hlavně mi ale duní rozhovor s jedním Švýcarem. O Albánii prý běžel nějaký úspěšný cestopisný dokument a tak si prý vysvětluje to množství lidí. I on je tím prý zaskočen. Je možné, aby jeden cestopis dokázal tak dokonale otočit životem v nějakém místě? Ano ostatní hory jsou opuštěné, stačí sejít z hlavní cesty, ale ta připomíná dálnici!
Zaplavil podobně film The Beach reálnou pláž kdesi v Thajsku turisty? Kdo dnes alternativně necestuje, jakoby nežil. Já sám v malém měřítku takové cestičky podnikám, jsem obětí této módy. Spousta lidí si ale dělá z odhalování míst dobrou profesi. Je přeci sexy o sobě tvrdit, že jsem cestovatel, vyprávět po večerech ty romantické příběhy z expedic a třeba mít k tomu ještě pořad v rádiu o svých cestách. To vzrušení z nebezpečí a nestálosti přeci přesně vystihuje dnešní dobu. Ale uvědomují tvůrci dokumentů a cestopisu, že svá milovaná místo mohou jen silou slova nebo obrazu zlikvidovat? Už to, že se člověk někam dostane a mluví s místními může zapříčinit rozbití lokálních hodnot, protože se místní zoufale snaží přizpůsobit nově nabyté ideji západního života. A co teprve poslat do oblasti tisíce dalších turistů?
Uvědomují si alternativní cestovní kanceláře, jejich průvodci, zkrátka všichni, kteří se na tomhle byznysu podílí, že obchodují se smrtí? Pomohlo Českému Banátu, že tam jedna nejmenovaná cestovka vozí po tunách lačné turisty? Odpověď ať si každý udělá sám. Část Albánie je ale možné odepsat z odlehlých míst této planety.
Jak už jsem řekl, také jsem obětí této módy; nikomu také nelze zakazovat cestování, zvláště po čtyřiceti hubených letech, ale je opravdu třeba o tom všem vykládat, místo doporučovat a tím ho likvidovat? Nestačí v sobě nést tichou vzpomínku?