Nyní jsme se dozvěděli, že v případu Putna Zemanovi vadí transparent s nápisem: „Katolické buzny zdraví Bátoru“. Jinými slovy akademik může být homosexuál, ale nikoliv výstřední. Tak by se dalo asi oficiální vysvětlení z Hradu vyložit.
Je to poměrně zvláštní v době, kdy patrně nejcitovanějším světovým filosofem, historikem, literátem dnešních dnů je přiznaná a výstřední „buzna“ Michel Foucault, vyznavač S/M praktik, návštěvník homosexuálních podniků nejtěžšího kalibru, člen pařížské homokomunity, která hojně holdovala drogám, svého času komunista, účastník mnoha demonstraci a také jedna z prvních veřejně známých obětí AIDS. I přes tehdejší vnímání homosexuality mu byla v roce 1970 udělena jedna z největších akademických poct tohoto světa: profesura na Collège de France a to ve věku 44 let. Foucault si zasloužil tuto poctu svou neuvěřitelnou pílí, stovkami tisíc stran přečtených textů a tisícovkami napsaných listů a především velmi originálním myšlením, jehož vlivu se vyhne jen málo současných prací.
Winston Churchill, tolik dávaný za vzor Milošem Zemanem pro jeho náklonnost k doutníkům a whisky, je z tohoto pohledu obdobná postava: v soukromém životě naprosto nezřízený člověk, který si alkohol a tabák neodpustil ani k snídani, v politickém životě geniální a zatvrzelý buldok, jeden ze strůjců vítězství nad nacistickým Německem.
Máme tu na jedné straně „nestandardní životní příběh“ na druhé straně nadstandardní výkony. Společnost si v obou případech zvolila jako rozhodující to druhé: tedy nezáleží, co děláte doma u snídaně, ale to, jak jste úspěšní a produktivní ve své práci. Z tohoto hlediska by měl být také hodnocen M.C. Putna a vlastně i Miloš Zeman. A zde už jeden velmi podstatný rozdíl je. Zatímco Putnova pedagogická činnost, bibliografie i zahraniční renomé, jsou na české poměry hodné titulu profesor, vrávorání nad národními symboly hodné prezidenta není. Když Winston Churchill sliboval jen krev, lopotu, slzy a pot nemotal se jak opilý mužik u snídaně, ale říkal to jasně, pevně a odhodlaně.