Češi na sebe často pohlížejí jako malý národ ve středu Evropy, se kterým si jednou západní či východní mocnosti v zásadě pohrávají dle svých potřeb a nic moc s tím dělat nejde. V roce 1938 nám Hitler zabral vlast, i když jsme byli připraveni ji bránit, ale ten rozkaz nepřišel. V roce 1968 jsme chtěli třetí cestu, ale byli jsme obsazeni východními soudruhy. Obecně se tato historická zkušenost transformuje do postojů typu: my s tím nic nezmůžeme, oni se za nás rozhodli a nám nezbývá než to nějak přežít či se přidat.
Díky postoji, kdy většina obyvatel kolektivně sdílí vědomou představu, že za vývoj země nenese žádnou odpovědnost nebo že oni s tím nic nezmohou, se do žump národního kolektivního podvědomí odklánějí ty nepříjemné otázky, na které se nikdo z nás nezeptá sebe sama ani svých bližních: „Mohl jsem tenkrát udělat něco jinak? Nezachoval jsem se jako zbabělec? Nenaletěl jsem cizí ideologii? Nekolaboroval jsem? Proč žiji/žijeme tak jak žijeme? Byl můj otec hrdina nebo srab? Byl můj otec kolaborant? Nestydím se za svůj život? Chovali jsme se vždy čestně? Neublížili jsme někomu?
Položit takovou otázku v hospodě, hnedka přiletí sprška odpovědí dvou typů: 1) „Vždyť ty svině nám dělali horší věci.“ 2) „Takhle se tenkrát žilo a když člověk chtěl nějak žít, tak to prostě dělal.“
Přitom jde o základní individuaci naší historie. Vždyť bez pár domácích odbojových skupin, zahraničních vojáků a výsadkářů bychom druhou válku prožili v zásadě jako pohodlní kolaboranti (je pak pěkné vidět, že naprostá většina pomníčků z druhé války pochází z květnových dní roku 1945, kdy už bylo o válce rozhodnuto a kdy v mnohých případech najednou Čecháčci pocítili naléhavou potřebu se s nepřítelem vypořádat či převléknout kabáty a ukázat, jak moc bojovali předchozích šest let proti okupantům).
Nejde o odsun Němců jako takový, ale o způsob, jakým jsme ho provedli a hlavně o excesy, které ho provázely. Čím jsme se ukázali lepší než Němci, když jsme uplatnili kolektivní vinu? Co to je za vlastence, kteří hurá povraždí neozbrojené Němce, přičemž předchozí roky měli stažené ocasy? Kolik statků a usedlostí vyrabovala bolševická pakáž v příhraničí, čím si zasloužili takový majetek? A jak s ním naložili? Mí příbuzní dodnes vzpomínají, jak tehdy v pohraniční dokázali bolševici zlikvidovat několikasetletý chod usedlosti během půl roku, nemluvě o utrpení domácích zvířat.
Německá reflexe
Historickou událost nelze změnit. Lze jí jen vědomě reflektovat – vytáhnou ji z nevědomí a přijmout ji jako součást života rodiny, města, státu a hledat odpuštění. V 60. letech v Západním Německu dorůstala generace, která sama zatížena válkou nebyla, avšak dozvídala se o ne zrovna lichotivých osudech vlastních rodičů. Ta doba byla zatížena sebevraždami, osudovými změnami, často razantním odsouzením vlastních rodičů. Například otec mého kamaráda řešil minulost svého otce tím, že si vzal ženu z východní Evropy. A jak je dnes vidět, Němcům tato nepříjemná reflexe rozhodně pomohla.
Reflexe bolí a čím víc se odkládá, tím víc je nepříjemná, tím víc zahnívá do duše. My jako národ jsme nikdy nic takového neudělali. Místo reflexe u nás přišla zloba. Zloba, která vyústila v únor 1948 a temná 50. léta. Kolik synů chtělo vysvětlení? Kolik otců žádalo odpuštění? Za to, že naletěli? Že se duševně kurvili? Že byli v milicích? Že nešli proti normalizaci? Že za komunismu kradli? Opravdu je jediná odpověď ta, že taková byla doba? Mohl by takto odpovědět Němec? Ne ten by musel zpytovat svědomí. My ale nechceme.
Je vidět, že i dnes, 65 let od února 1948 raději volíme radikální notu, jen abychom unikli reflexi. Rozdíl mezi námi a Němci je a bude propastný, bohužel.