V první řadě člověka trošku zaskočí, když od jednoho z nejlepších českých komentátorů uslyší podobné omluvy, kterými naši politici dennodenně vysvětlují svá pochybení. Výmluva typu: „Zakaria opisoval, ale neopsal myšlenku, proto vlastně neopisoval.“ Jakoby vypadla z úst Kocourka, Ratha nebo dalších odkláněčů.
To, že je Zakaria politolog a nikoliv novinář není polehčující okolnost, ale naopak pořádné přitížení. Kde jinde jde o vlastní text více, než v akademické sféře. Stejně tak tvrzení, že jde o faktografický údaj, skoro encyklopedické heslo, zní jak od Jiřího Paroubka. Autorka originální pasáže si musela pravděpodobně přečíst celou knihu, aby mohla toto „heslo“ podle knihy Adama Winklera vytvořit.
Pozice globálního intelektuála je mimo jiné vázána na jeho důvěryhodnost. Jeho čest a bezúhonnost je ještě důležitější než ta politická. Nyní je v sázce i důvěryhodnost známého týdeníků. A podobně jako politik odchází v kultivované zemi po větším prohřešku, by tomu mělo být i u lidí formátu Zakarii. Z jakékoliv jeho další knihy či článku bude cítit i pach možného dalšího plagiátorství.
Nechat vyhnít celou věc v tomto případě asi nebude nejlepší nápad. Z českého akademického rybníku je rovněž známo několik kapříků, kterým se zachtělo textů jiných. Tím, že směli zůstat, se jednak zhoršily vztahy a navíc klesla i váženost jednotlivých pracovišť. Není nic směšnějšího než když usvědčený plagiátor vystupuje v hodinách plamenně proti opisování.
S tím, jak se množství psaného textu blíží na naší planetě k nekonečnu, se stává opisování – a je jedno jaké – stále snadnější. Pokud někdo u nás například vydá knížku pákistánského historika pod vlastním jménem, je téměř nemožné v té změti článků a knih na podobný podvod přijít. Je také známo, že s jídlem roste chuť a co jednou projde se podruhé stává standardem. A to i pro druhé. Jinou věcí může být, když dva lidé přijdou nezávisle na sobě na podobou věc, ale to asi nebude Zakariův případ.
Na druhou stranu je třeba říci, že odstavec, který Zakaria opsal, nebylo lehké odcitovat, protože šlo vlastně o citaci citace a to se cituje vždycky špatně. Navíc pokud má člověk málo času a místa. Což považuji za asi největší omluvu pro Zakariu.
Radit Zakariovi si neodvážím, situace je to zapeklitá a má mnoho úhlů pohledu – třeba právě dosavadní práci autora. Ale omlouvat celou věc s tím, že šlo vlastně o prkotinu, to opravdu nejde.