Hned ze začátku chci upozornit, že následující řádky jsou odrazem mediálního obrazu jednotlivých politiků. Rozhodně není mým cílem někoho ponižovat nebo z něj dělat hlupáka, takže až na závěrečný příklad jsou všechny příklady neadresné a smyšlené.
Nyní ale k slibovanému tématu. Pro začátek si rozdělme české ministry do tří skupin. Do první grupy patří lidé, kteří jsou opravdu schopní a pracují pro stát. Není jich mnoho, ale občas se vyskytnou, obvykle jsou jim svěřována ministerstva, která jsou pro chod státu naprosto zásadní, třeba Ministerstvo financí (zde si prosím domyslete zesnulého Eduarda Janotu). V druhém hrnci najdeme ministry, kteří jsou napojeni na zájmové skupiny, jim blízké firmy po čas ministrování pohádkově bohatnou a čas od času se objeví zkazky o kontaktech na pochybné lidi. Třetí skupinu tvoří ministři, kteří na to vůbec nemají, jak po odborné tak lidské stránce. A o těch bude nyní řeč. Ještě zbývá dodat, že ministři se nevyskytují v takto krystalických podobách ale většinou v jejich kombinacích.
Když se pokusíme odpovědět na otázku z titulku, každého asi napadne vcelku jednoduchá odpověď. Hloupý ministr se neplete do věcí, které dělají lidé pod ním a zároveň je lehce jimi řiditelný. Aby celá věc měla konkrétnější rozměry, pokusím se teď vyfabulovat příklad, jak by celá věc s hloupým ministrem mohla ideálně vypadat. Podívejme se třeba na Ministerstvo kultury. Zde máme silného a moudrého ministra, proto příklad, jak by to vypadalo, kdyby zde byl hlupák nebude nikomu nic připomínat.
Na každém ministerstvu běží procesy, díky nimž mají v některých oblastech jisté firmy monopolní postavení. Na našem hypotetickém ministerstvu kultury tak dlouhodobě dostává jedna firma dotace na prezentaci uměleckého kovářství a kdokoliv přijde s čímkoliv jiným, neuspěje. Na místo je dosazen nový ministr patřící do třetí grupy. Je to člověk, který přichází z jiného prostředí, na výstavě byl naposledy se střední školou a třikrát vzal po dlouhodobém naléhání svojí manželku na muzikál. Pokud si má něco představit pod pojmem kultura, tak je to normalizační hvězda, která dokázala neuvěřitelný comeback. Jeho představa o řízení ministerstva je taková, že kultura musí být výdělečná, to je mentalita, kterou se naučil v rodinné firmě. Náš hypotetický ministr je pro ony dlouhodobé a jednosměrné toky naprosto ideální. Kdyby byl totiž na místo dosazen někdo, kdo věci rozumí, třeba by se mohl optat, proč je vybrán projekt, který zdaleka není nejlepší. Mohl by třeba projevit vlastní iniciativu a zakázat zbourání budovy. Třeba by také mohl dát peníze na projekty, které jsou nevýdělečné.
Obávám se, že takovéto přemýšlení nad dosazováním ministrů se u našich stran v posledních letech nepříjemně rozrostlo. Kolikrát si člověk říká, jak někdo může něco tak iracionálního schválit, vždyť ministr by měl být člověk chytrý. Osobně politiky nepotkávám, kolikrát jsem si říkal, že může jít o mediální dezinterpretaci, ale nedávno se mi „poštěstilo“ slyšet jednu bývalou ministryni a celé mi to došlo. Ta paní za to nemůže, jako učitelka na základní škole by byla jistě vynikající, ale ministrovat, to prosím ne.
Pokud byl doteď můj příspěvek protkán vymyšlenými scénáři, na závěr si jedno jméno neodpustím. Je to Miroslav Topolánek a jeho obrana proti nařčení z korupce na stránkách deníku MF DNES z 23.května. Ze strachu před novinářskými zásahy spatřil světlo světa nahý intelekt někdejšího premiéra. Bez všech mediálních poradců se ukázalo, že člověk, který pár měsíců řídil EU má sloh jak štamgasta ze čtyřky a to není vůbec žádná sranda. Pokud budou historici dnešní doby chtít v budoucnu ukázat na jednom textu povahu naší doby, stěží budou hledat lepší článek. Žijeme zkrátka v době, kdy se hloupý ministr náramně někomu hodí.
P.S. Když jsem byl na střední škole, museli jsme se učit jména ministrů a tak nějak sledovat politické dění. Doufám, že dnes už žádný rozumný kantor nic takového po svých žácích nechce.