Asi nejdůležitější otázka, která provází současnou krizi zní: Chceme v EU žít nebo ne? Každý národ si na ni musí odpovědět sám a to v době, kdy v současné hysterii sílí euroskeptické hlasy. Jakým způsobem se ale máme ptát, s ohledem na zájem vlastní, význam své země nebo identifikaci s politickými orgány EU? To, co nejvíc škodí dnešní situaci, je naprostá převaha utilitárního ekonomického paradigmatu při řešení čehokoliv. Z politického hlediska pak zapomínáme, že „polis“ tvoří především občané žijící tak říkajíc „na dohled“, až v druhé řadě orgány spravující obec.
V následujících řádcích jsme se pokusili odstoupit od tradičních diskusí o transformaci Unie a poukázat na jiné, neprávem opomíjené aspekty. Netvrdíme, že Unie nepotřebuje zásadní reformy, ale není možné celou Unii nahlížet jen toky peněz. Evropská unie nemůže být vnímána jako primárně byrokratická struktura, ale jako vymezení prostoru, který je sdílen na rovině prožívané každodennosti.
Erasmus a fotbal
Před několika lety probíhala dlouhá a živá diskuse, jak definovat evropanství a co že to vlastně jsou ty základní pilíře EU. To, že se nenašla dostatečná odpověď, je jedním z důvodů dnešní krize. Evropská unie má smůlu v tom, že její hlavní výhody si ani neuvědomujeme. Bez poděkování jsme je přijali a dnes už jich využíváme tak samozřejmě, že je nedokážeme ani vyjmenovat. Přitom automaticky přijímáme věci, které vůbec samozřejmé nejsou. Unie je nadindividuální organismus vyrůstající z kolektivního podvědomí, z něhož bezděky v dnešních dnech odřezáváme živé maso.
Mnohým se dnes zdá že, Evropa je záležitostí elit, bílých límečků, ale tomu tak vůbec není. Je samozřejmě pravda, že starší generace do jisté míry nevyužívá nabízených výhod, ale i tak Unie mění jejich životy s velkou měrou.
Vezměme si jen fotbalovou Ligu mistrů, soutěž evropských klubů, která je přenášena i do té nejzapadlejší unijní vesnice. Jen její každoroční sledování pro miliony mužů znamená změnu stereotypu pracovních týdnů a očekávané zpestření, přitom si ani nikdo neuvědomuje, že bez jednotné Evropy by celá soutěž takto rozhodně neprobíhala.
Faktická integrace Evropy je hlubší než politické orgány Evropské Unie. Výměnný studijní program Erasmus a fotbalová Liga mistrů integrují běžné Evropany mnohem více než společná zahraniční politika. Vědomí sounáležitosti se pomalu ale jistě buduje zezdola: ekonomická a kulturní výměna příhraničních oblastí, udržování mezinárodních přátelství pomocí internetových sociálních sítí, turné a zájezdy všeho druhu. Čím více se Evropa promíchává v reálném i virtuálním prostoru, tím více se cítíme jako „Evropany“. Svobodná mobilita všeho druhu není možná bez dobré vůle shora (zrušení příhraničních kontrol) a oba proudy politického pohybu se tak navzájem podmiňují. Elity mohou přicházet s důležitými vizionářskými a politickými agendami (uznávání titulů a certifikátů napříč zeměmi, společná zahraniční politika), v první řadě však jsou vedeny obyčejnými potřebami a radostmi širokých vrstev: žít v klidu a míru, relativní prosperitě a možnosti bezproblémově cestovat do jiných zemí.
Dnes se ale chováme tak, jako bychom o těžce vybojované výhody ani nestáli. Nechceme posílat další peníze Řekům, ale půlka Evropy si nedokáže představit léto bez návštěvy toho či onoho řeckého ostrova, kde nasaje nyní tak proklínaný pomalý život a připraví se tak na pracovní vytížení na chladném severu. Ti, co nezamíří do Řecka pak vlastní nemovitosti ve Španělsku nebo Portugalsku, tedy v zemích, které vzrostly do dnešní podoby právě díky unijní solidaritě v sedmé a osmé dekádě minulého století. Pokřivené vnímání najdeme ale i na druhé straně: země olivovníkového pásu neprosí pracovitý sever o respektování uvolněného životního stylu, tradic a památek sahajících do antické éry, ale zase jen o peníze.
Mnozí lidé argumentují, že pro bohaté státy je lepší zůstat mimo rámec Unie. Vezměte si Švýcarsko, Norsko: prosperující společnosti, sociálně i ekonomicky. Neztrácejí politický ani finanční kapitál náročným rokováním v rámci sedmadvacítky, ale soustředí se na své občany. Tomuto přístupu však uniká fakt, že tento „klid na sebe“ je možný pouze díky tomu, že za jejich hranicemi se rozkládá EU jako mocný stabilizační faktor. V okamžiku, kdy se znepřátelené evropské státy pustí do celních protekcionismů a národnostních půtek, bude veta i po švýcarském klidu.
Krize hodnot, hodnota krize
Pokud na něco ukazuje současná a znovuopakující se krize, pak to není nesmyslnost evropského prostoru, ale naprostá přebujelost ekonomie, coby hlavního a sebepotvrzujícího paradigmatu. Řeky neposuzujeme podle jejich hodnot a životů, ale podle toho, kolik jim musíme půjčit peněz. Stejně tak je to s ostatními národy. Evropské národy se teď chovají po vzoru strýčka Skrblíka, kdy základním a jediným faktorem pro posuzování vztahů s druhými jsou ekonomické relace. Naprosto jsme podlehli kupeckému myšlení a jinak než ve stylu “Má dáti – Dal“ ani myslet nedokážeme. Pokud si představíme evropskou hodnotovou tradici kovanou křesťanstvím, renesancí, a osvícenstvím, nacházíme se dnes snad v nejprimitivnější době. Přitom lék je v zásadě jednoduchý: Nepřizpůsobovat naše myšlení trhům, ale přizpůsobit trhy našemu myšlení.
Naší filozofií se stala ekonomie, místo toho, abychom svou filozofii vnutili ekonomii. Dnes celým světem lomcují zprávy z trhů, politici se klaní bankám, role peněz je nemístně zveličována a už se dávno zapomnělo, že služba penězům vede do horoucích pekel. Pokud v televizi dnes někdo vystupuje, pak je to nejčastěji pečlivě nažehlený ekonom, který zasvěceně a poučeně komentuje vývoj na trhu. Pokud křivka na grafu stoupá, ekonomický odborník řekne: „akcie stoupají“, pokud klesá, kněz trhu prohodí: „akcie klesají“. Co bude zítra, to je těžké odhadnout, konec modlitby. Z celé dvou a půl tisícileté tradice filozofie a později racionality zbylo dnešní Evropě právě toto. Křivka, kterou posuzujeme náklonnost k bližním, přátelství k druhým národům.
Samozřejmě nikdo nechce, abychom vypálili burzovní paláce a oddali se radám žebravých mnichů, jde jen o narovnání patologických vztahů ve společnosti. Evropa se musí rozhodnout pro takové pochopení ekonomiky, které není slepě založené na růstu HDP. Pro člověka žijícího v Evropě, která stále technologicky kvete a je ušetřena přírodních katastrof velkého měřítka, je poměrně těžké spolknout, že virtuální spekulace ohrožují vyhlídky nižší střední třídy na důstojný život. Finanční trhy se místo prostoru volných prostředků staly zdrojem globální nestability. Tradiční pováleční garanti globální ekonomické stability Mezinárodní měnový fond a Světová banka se horkotěžko vyrovnávají s „obnovenou krizí“, nové finanční a politické uspořádání světa stojí doslova před prahem. Vzhledem k tomu, že jsme se nepoučili z předchozí krize, je potřeba změnit naše myšlení a to může bolet. Bez změny to ale nepůjde a budeme před sebou další krize stále jen tlačit.
Cesta na východ
Pokud v současné době voláme po tvrdších pravidlech pro členy EU a stále častěji zaznívají i dezintegrační hlasy, je potřeba se také podívat, jak by vypadala střední Evropa mimo struktury EU. Má-li někdo představu nového Švýcarska či severských států, díval se moc dlouho jen na západ od našich hranic. Naše představa klidné střední Evropy je s ohledem na posledních pět let politického vývoje zcela iluzorní. Při pohledu na východ od nás vidíme Ukrajinu, které nebylo pomoženo během oranžové revoluce a tak se opětovně dostala do spárů ruského medvěda. Na jihovýchodě leží Maďarsko, které uzavírá strategické dohody s čínským otesánkem a jehož další vývoj leží ve hvězdách. Od nestabilního Východu nás dělí jen Slovensko. Ač téměř můžeme vyloučit nějaký ozbrojený konflikt, je dobré stále mít na paměti, že sice jsme kousek od Západu, ale také od Východu. Ekonomický konflikt a strategické šachy s dodávkou surovin by se v drolící se Evropě rozhořely na plné obrátky a na Východě se nehraje v rukavičkách. Vize ruského a čínského giganta by měla být pro evropskou integraci silnějším mementem než obavy z pádu Eura.
Není možné podceňovat raketový růst ruského vlivu na našem území. Pokud jsme se před časem vysmívali Karlovým Varům a azbuce v ulicích, dnes je ta samá situace v centru Prahy. Rusům se u nás líbí a pokud bude jen trošku šance, budou nadále svůj vliv v oblasti posilovat. Kdybychom opustili evropské struktury, bude následovat přímý a rychlý přesun do oblasti ruského vlivu. Není přitom nutné podotýkat, že kam ruský penězi cinkající medvěd jednou vkročí, odtamtud se dobrovolně nehne.
Suma sumárum, můžeme se zlobit na neefektivnost Unie, na příkazy ze shora i na přerozdělování a neutěšenou finanční situaci, ale jakákoliv jiná varianta než tvrdě proevropská pro nás bude znamenat návrat o desítky let zpět a postup o stovky kilometrů na východ. Evropu je třeba chtít a pak bude fungovat, protože pokud něco dělá Evropu Evropou, pak je to společenství lidí, kteří se cítí spjati s celým jejím prostorem a chtějí ho využívat. Je na čase přijmout odpovědnost za evropský prostor jako celek.
P.S. Článek byl vytvořen nějaký ten pátek nazpět.