Jsou to vlastně tři typy případů, na kterých se ukázalo, jak vypadá česká spravedlnost. Do první skupiny spadají nešťastníci výtvarník Roman Týc a řidič autobusu Roman Smetana; lidé, kteří svérázným způsobem poukázali na určitou absurditu života v České republice a touto absurditou byli také potrestáni. Ano, možná byla naplněna skutková podstata, ale pokud bychom měli jen trošku inteligentní soudce, nikdy by nemohlo dojít k tomu, že člověk, který nějak projevil názor, který v jistém slova smyslu nutí ostatní přemýšlet o společnosti jako takové, půjde do vězení. Pokud je ovšem souzen řidič autobusu za počmárání politické agitky manželkou doběla vypraného Íčko Langera, lze asi stěží očekávat nějaký nadhled.
Druhý případ nás přivádí k nemožnosti odvolat podezřelého státního zástupce Rampulu. Co je to za absurditu, že ministr nemůže odvolat svého podřízeného, je-li s ním nespokojen, má-li věcné výhrady proti jeho práci? Ba co více, ministr bude pravděpodobně odvolán za to, že se mu nelíbilo jak podřízený pracuje!
Třetím příkladem jsou samozřejmě ony hradní milosti. Zatímco korupčníci a mafiáni by byli stresování nástupem do vězení, Romanové Týc a Smetana bručet mají. Těžko pouze z mediálních obrazů soudit, co se na Hradě děje, ale podle všech zpráv to vypadá buď na zkorumpovaného či mentálně nesvéprávného prezidenta.
Zatímco některé lidi není možné odvolat, jiné není možné odsoudit. Spravedlnost se stejně jako státní zdravotní pomoc v Africe stala výsadou bohatých, vlivných a známých. Kdo zná soudce, zástupce, kdo ví kam položit obálku, bude uzdraven.
Jaký bude další vývoj? Odvolání Pospíšila, Zemana a Kubiceho? Obnovení plzeňských práv, úspěšná žaloba na týdeník Respekt? Každopádně se ukazuje, že pro běžného Čecha je nejdůležitější si se soudem vůbec nezačínat. Lehce se totiž může stát součástí Procesu, ze kterého vede jen cesta do kamenolomu.