Oblíbeným etnologickým příkladem pro kulturu, která nežila v souladu s přírodou jsou Kwakiutlové, obývající severozápadní pobřeží Kanady. Místo naplňovaní obecně vžité představy ušlechtilých divochů tento kmen proslul neuvěřitelným plýtváním. Také díky extrémně bohatým vodám, které poskytovaly nekonečné zásoby se stal hlavním tématem indiánské kultury boj o prestiž. Poměrně známý pojem potlač představuje rituální soupeření, kdy hostitel musí zastínit a zahanbit všechny hosty svým velkolepým plýtváním. Lije do ohně rybí tuk, v krajním případě zapaluje svůj dům, láme a zahazuje cenné měděné destičky do moře. Hosté se musí tvářit že jsou znuděni a i kdyby jim oheň roztančený neustálým přiléváním oleje pálil nohy, nesmějí dát najevo nic, co by značilo jejich ohromení. Celá situace se opakuje tak, že jeden z hostů se stane hostitelem a snaží se předčít předešlou hostinu. Pokud na hostinu nemá, musí si půjčit na velmi vysoký úrok sta procent, což je možné díky hojnosti a nemizícím možnostem brát z moře stále dál. Tak se roztáčí nekonečná spirála. Celá společnost je nakonfigurována na hodnoty prestiže a cti, kterých je dosahováno skrze nesmyslný kolotoč plýtvání. Kwakiutl by si raději vzal život, než aby byl zahanben tím, že vylil do ohně méně oleje než jeho předchůdce. V důsledku odosobnění kultury od základních marxistických potřeb došlo k velmi zajímavé konfiguraci, která může být pro náš stav inspirující.
Evropa se dostává do podobné spirály. Každý chce být bohatý, ale všichni už zapomněli na reálnou cenu peněz a práce. Denně čteme o miliardách a stamiliónech, aniž bychom měli sebemenší představu, kde se takové peníze berou a co kolik stojí. Když vláda představí rozpočet se schodkem dvě stě miliard, nikdo nehne ani brvou, ale také si nikdo neumí podobné peníze vůbec reálně představit. Milión je dnes směšnou částkou, ale zkusme si ho vydělat rukama. Podobně jako Kwakiutlové házíme šílenými číslicemi bez nějaké reálné vazby a tak je tomu v celé Evropě. Unijní plány na záchranu či schodky jednotlivých států jsou naprostými metačíslicemi, které nikdo nikdy neuvidí, které nikomu nepatří a které jsou vyloveny z nekonečných úvěrových vod. Stejně jako u Kwakiutlů patrně není cesty zpět, nikdo nedokáže nahlédnout věc z vrchu, nikdo nedokáže vytvořit vyrovnaný rozpočet zkrátka proto, že žijeme ve světě, který je nakonfigurován určitým způsobem. Jediné co nás zbývá je udržovat tento stav a čekat na nějakou silnou kolizi, která nás donutí překonfigurovat náš svět.
Nakonec několik poznámek k současnému trendy eurodefétismu. Ještě před několika lety všichni viděli pevnou unii jakožto jedinou možnost jak obstát v současném světě. Jedna krize znamenala konec této ideje. Aspoň se ukázalo, na jak pevných ideových základech EU stojí, protože pokud by ideová báze byla opravdu pevná, jedna turbulence by s důvěrou nezahýbala. Sám rozhodně k podobnému proudu defétistů nepatřím, unii stále vidím jako jedinou šanci, i když ji doprovází mnoho ale. Rozhodně není dobrým nápadem vystupovat z unijního vlaku. Představa, že po pomyslném konci Evropské unie bude Česká republika suverénní silou neobtěžovanou přihlouplými nařízeními z Bruselu je při pohledu na pražské ulice plné azbuky naprosto iluzorní.